Cesta k Barnymu

Moje láska ke psům má kořeny už v dětských letech od malička jsem milovala každého psa. Znala jsem u babičky na vesnici každého jménem a všechny jsme drbala a hladila kdykoliv jsem mohla. Ale asi nejvíc mě ovlivnila Baruška černá kokršpanělka, která mě v mých 6 letech poslouchala skoro na slovo mohla jsem s ní chodit na volno po louce byla užasná hodná milá a měla se mnou trpělivost, i když věřím že jsem ji občas otravovala víc než mohla chtít. Ale prostě byla první nejlepší a díky ní jsem milovala psy ještě víc. V 11 letech jsem konečně rodiče přesvědčila nebo spíš ukecala na psa, a přišla ke mě Tiki můj první vlastní pes. Fena zlatého boxera s bílými znaky. Tvrdohlavá a dominatní ale prostě moje Tikinka. S ní jsem pronikala do tajů kynologie učila se základům výcviku a taky jsme spolu dělaly agility. Byla velmi tvrdohlavá takže jsme se občas vyloženě ,,praly,, kdo bude koho poslouchat většinou jsem vyhrála já. Bohužel už v jejich 4 letech   se přišlo na nefunkční bránici a kvůli tomu jsme museli přerušit veškerý výcvik a větší zatěž. Ale pořád byla čiperná a veselá a hlavně svéhlavá. Spolu jsme dokázali to že mám na to vycvičit psa a ona tu byla pro mě při těžkých chvílích a pomáhala jak pes dovede.  Jí vděčím za to že jsem pubertu nestrávila po hospodách a nekouřila za školou. Toužila jsme ale taky částečně po psovi se kterým bych mohla pracovat ale věděla jsem že do bytu si ani na druhého psa pomyslet nemůžu. V únoru jsme se dozvěděli smutnou zprávu a to že Tikina má rakovinu na plicích a už jsou i metastáze. Byla to pro mě těžká rána protože s takovou diagnozou člověk neví kdy to přijde(*klepu* je tu pořád s námi). Já jsem se poohlížela už dřív jakého bych chtěla psa a věděla jsem že už nechci tvrdého služebního ale že bych nejradši nějakého retrívra no a uvažovala jsem o známém zlatém retrieverovi ale jen dokud jsem nepotkala FLAT COATED RETRIEVER, který mě od první chvíle uchvátil svým vzhledem a vyzařující energii. Osud zasáhl nebo nevím kdo to tak zařidil ale kousek od Zlína v Hrachovci u Valašského Meziříčí měla paní Dáša Weissová zrovna v dubnu narozená štěňátka a odběr vycházel nádherně na konec školního roku. Teď jen přesvědčit maminku že bez psa být nemůžu a že prázdniny jsou ideální čas pro to mít malého černého lumpíka, vedly jsme dlouhé debaty na každé proti jsme měla své pro. Mezitím jsem se byla na ty malé čertíky podívat a už jsem si nedovedla představit že bych ho doma neměla. A taky mi byla paní chovatelka velmi sympatická. Nakonec maminka povolila a za to jí patří velké dík za to jak je skvělá a i přes to že bydlíme v bytě jsem dostala povolení. Radost neznala mezí. A pak zbývalo už jen si z těch krásných černých kuliček vybrat. A zas tu byl pan osud , věděla jsem že chci pejska ale který bude ten můj. Na návštěvě se mě drželi dva jeden větší a jeden menší. Většího jsme zamítla pro velkou odvahu a výhrané bitky mezi sourozenci a malý byl prostě můj nedá se to vysvětlit ale citila jsem to. Záloha byla zaplacená a za pár týdnů jsem si ho měla vézt domů. Když jsme si ho nakládali na zadní sedačce okamžitě mě olízl a přitiskl se ke mě a v tu chvíli jsme věděla ano to je MŮJ BARNY a patříme k sobě. Taková byla moje cesta k Barnymu k nejlepšímu psovi na světě ,mému černochovi, barnabášovi,který je neustále plný energie a stále dobře naladěn. Miluje každého  a pořád tančí svojí flatí lambádu. Naprostý závislák na paničce a snad budoucí nadšenec do práce. Který má dvě výcvikáčky a to paničku a Tikinu ,která ho učí správným psím pravidlům.